Ve třídě P1 jsme si čekání na Vánoce krátili psaním slohových prací. Ale ne jen tak ledajakých! Probírali jsme základní slohové útvary – vypravování, popis, popis pracovního postupu a charakteristiku. A pak jsme začali přemýšlet, jak to vlastně vidí ty neživé věci, bez kterých si Vánoce nedokážeme představit. Z mnoha povedených prací vybírám dvě, které Vás snad naladí na vánoční atmosféru a možná i trochu pobaví.
Mgr. Alena Dulínková
Únos jehličnanu
Už to bude dobrých 12 let, co si spokojeně rostu v útulném lese. Přes léto si užívám příjemného středoevropského klimatu, v zimě se krajina postupně zakryje do bílého pláště, je mi celkem zima, ale přežiju to.
Letos je zima celkem tuhá, napadlo už aspoň 30 cm sněhu, což je na posledních pár let obstojné množství. Tak si říkám, že se v takovém počasí nikomu nebude do lesa chtít a budeme tu mít klid… A hele, myslím, že přijíždí auto, zpomaluje, zastavuje. A dokonce z něj někdo vystupuje! Asi porucha. Chudák, bude tu mrznout… Ale co to! On kráčí přímo ke mně! A má v ruce pilku!!! Muž oblečen celý v černém mě začíná odřezávat od kořene a já se zmůžu jen na volání: „Pomoc, zavolejte Lesy České republiky! Tohle je únos!“
Než se stačím vzpamatovat, už mě ten muž vleče po zasněžené zemi do svého vozidla a souká mě do kufru. Po hodině cesty zastavíme a nese mě do domu. Z chladné chodby jsem byl přesunut do teplé místnosti a můj kmen sevřeli do podivného stojanu. Naštěstí pod něj postavili misku s vodou a mohl jsem se napít. Pak přišel muž, kterého jsem už viděl, a s ním i nějaká žena. Začali kolem mě poletovat a věšeli na mě různé skleněné koule, ozdoby, řetězy, světýlka a dokonce čokoládové bonbony. Přišlo mi to divné, ale když s tím vším zdobením skončili a rozsvítili mě, nevypadalo to špatně!
Druhý den ráno přišli nějací malí tvorové, a když mě uviděli, velice se radovali. Zřejmě jsem se jim líbil. Celý den u mě seděli a dívali se na jakousi zvláštní bednu, ve které se pohybovaly obrázky. Docela mě to bavilo, tak ten den rychle utekl. Večer přišli muž a žena, položili pode mě barevné krabice a odešli pryč. Po chvíli se ozvalo zvonění a přiběhli malí tvorové. Když viděli barevné krabice, oči se jim rozzářily a začali rozbalovat to, čemu říkali dárky.
Doufal jsem, že u nich zůstanu napořád, ale po pár týdnech, kdy mi začalo opadávat jehličí, mě odstrojili a vyhodili z okna. Muž mě odnesl na malé ohniště a zapálil. Moje dušička stoupala v malých obláčcích vzhůru a uvažoval jsem o tom, že jsem sice nežil tak dlouho jako ostatní stromy v lese, ale zažil jsem něco, co oni ne.
Dominik Šenkeřík a Ondřej Ševčík, P 1
Salátové radovánky
Ležím si v klidu v bedně ve sklepě a vtom mě a několik mých kamarádů někdo vezme a v plastovém boxu nás nese po schodech nahoru. Najednou padám do stříbrné nádoby a cítím, jak na mě teče voda. Pak nás nechali v horké lázni a z ní nás přesunuli na terasu, abychom se trochu otužili. Po chvíli přišla na řadu mrkev, která nám tak záviděla naši horkou koupel, že si ji dala taky.
Když už jsme si mysleli, že by zimy stačilo, začali nás svlékat ze slupek. Přistáli jsme ve velké misce a pak jsme byli nakrájeni na kostičky. Po chvilce nás přišla navštívit cibule, která trochu plakala, protože ji také nakrájeli. A pak přišly na řadu okurky. Tvářily se kysele, protože je také pokrájeli na kostičky. Nakonec se dostavil i kamarád hrášek a mohla začít zábava. Kolem nás se sypaly bílé a černé třpytky, okurky říkaly, že je to sůl a pepř. Něčí ruce nás začaly míchat a točili jsme se jako na kolotoči. Nebylo to špatné, ale když se přidala hořčice a majonéza, dostalo to úplně jiný nádech.
Když jsme se tak všichni skamarádili, šli jsme si na pár hodin odpočinout do lednice. Po nočním odpočinku jsme se přesunuli k našemu kamarádovi kapříkovi na slavnostně nazdobený stůl. A začali jsme hrát hru, kdo vydrží na talíři nejdéle…
Ondřej Pehal, P 1
